Okénko do historie školy

Ještě na konci 19. století byly Poděbrady nevelkým zemědělským městečkem, ve kterém poklidným životem žily asi čtyři tisíce obyvatel. Patrové domy na náměstí patřily zámožnějším obchodníkům a váženým mistrům vyhledávaných řemesel, drobní živnostníci bydleli většinou v přízemních domcích vedle rolnických usedlostí na předměstích. Maloměstskou inteligenci tu představovali hlavně učitelé, kteří do poslední čtvrtiny 19. století učili v jediné staré škole u kostela. Jakmile v té době v Poděbradech začal rychle růst počet obyvatel a s ním přibývalo i mládeže, musela se obec postarat o stavbu nové školy. A tak se v roce 1874 začala stavět Na Průhoně, připomínajícím spíše vesnickou náves (dnes Riegrovo náměstí), nová dvoupatrová budova pro chlapeckou školu obecnou i měšťanku (dnešní hotelovka).  Ještě než byla škola slavnostně vysvěcena, rozhodli se poděbradští učitelé, že v ní budou dvakrát týdně bezplatně vyučovat i poděbradský řemeslnický dorost, který už základní vzdělání dokončil. Odborný výcvik v různých řemeslech i živnostech si prakticky až do znárodnění v roce 1948 zajišťovali sami mistři.

Trvalo ještě pár let, než na základě ministerského výnosu oficiálně vznikla dvoutřídní tzv. průmyslová škola pokračovací s povinnou školní docházkou. V roce 1889 ministerstvo schválilo její stanovy i osnovy a dohledem nad vyučováním pověřilo vládního komisaře. Později byla pokračovací škola rozšířena o třetí třídu a v roce 1903 byla zavedena i zvláštní pobočka pro dívky.

Pro představu o počátcích učňovského školství v Poděbradech na přelomu 19. a 20. století je třeba zmínit, že za jejím vznikem stála většinou soukromá iniciativa místních pokrokových živnostníků nebo členů různých dobročinných spolků. Ti vytvořili desetičlenný školní výbor, v němž obyčejně nechyběl starosta a řídící učitel. Protože hlavním úkolem bylo zajišťovat finanční prostředky pro chod školy, výbor se obracel na různé mecenáše z řad zámožnějších měšťanů včetně majitele panství knížete Hohenlohe. Školní rok na této pokračovací škole trval osm měsíců, učilo se 8 hodin týdně – v neděli dopoledne většinou kreslení a rýsování, v pondělí, úterý a středu od 6 do 7 hodin počty, písemnosti a účetnictví. Učni neplatili zápisné ani školné, i školní potřeby dostávali zdarma. Jako učební pomůcky posloužily dary a ukázky z každoročních výstav učňovských prací a výkresů.

Po náhodném objevení minerálky byly v roce 1908 na jejích léčivých účincích založeny v Poděbradech malé lázničky. Pro nečekaný zájem veřejnosti se od prvních lázeňských sezón začaly rychle rozšiřovat a do první světové války vznikl celý dnešní lázeňský střed. Hned v prvních poválečných letech rozkvět poděbradských lázní pokračoval hlavně díky vysoké odborné úrovni zdejšího lázeňství, zaměřeného především na léčení nemocí srdečních a cévních. Z Poděbrad se záhy staly atraktivní moderní lázně nedaleko hlavního města a tak hlavně ve dvacátých letech minulého století různé pojišťovny, svazy, spolky a další instituce stavěly pro své zaměstnance v Poděbradech lázeňské domy, penziony a ozdravovny. Jednu takovou ozdravovnu v jubilejním roce 1928 postavil i Československý svaz kancelářských úředníků, sídlící v Praze Bubenči. Moderní dvoupatrová budova vznikla spolu s ostatními řadovými domy na právě rozparcelovaných polích podle unikátního regulačního plánu zástavby lázeňského středu od arch. Františka Jandy. Se zaobleným průčelím, dvěma křídly a kruhovým vestibulem uvnitř připomínala rozevřenou knihu. Jako Masarykova Jubilejní ozdravovna pak sloužila do roku 1939 – do německé okupace. Němci hned po příchodu do Poděbrad převzali správu lázeňského podniku do svých rukou, čímž byl provoz lázní silně omezen a počet českých lázeňských hostů se snížil na minimum.

Po prvních válečných akcích se z Poděbrad stalo jedno ze středisek Hitlerjugend – Hitlerovy mládeže na našem území. Byly sem posílány děti frontových vojáků a sirotci po prvních padlých, později i mládež z oblastí bombardovaných spojenci. Jejich prvním domovem v Poděbradech se stal celý tehdy vyklizený zámek. Z něho se postupně mládež stěhovala do zabraných lázeňských objektů, penzionů a ozdravoven a zdržela se tu téměř do konce války.

Jako ozdravovna pro naše děti sloužila tato budova ještě dva roky po osvobození a zestátnění lázní (1945). V roce 1947 si ji celou pronajalo ministerstvo školství a v následujícím školním roce tu zřídilo Základní odbornou školu, jak ještě dlouho hlásal nápis pod balkónem v průčelí. Zpočátku byla škola určena jednak k výuce místního sklářského dorostu, jednak do ní byli přijímáni učni dalších oborů textilních a stavebních nejen pro tehdejší okres Poděbradský, ale i pro okresy Karlovarský a Českobudějovický. První změna nastala ve školním roce 1951/2, kdy skláři dostali nové učňovské středisko – Hložkovu vilu a ostatní obory vystřídaly jiné, totiž kuchaři-kuchařky a cukráři, jejichž absolventi byli určeni především pro tehdejší Pražský kraj.

Příliv nových žáků ze vzdálených okresů si nutně žádal řešení jejich ubytování. To se našlo jednak v uvolněných venkovských školách v Úmyslovicích a Odřepsích a také přímo v Poděbradech. Jeden ve Fügnerově ulici „Grádo“ a druhý na severovýchodním okraji města u Bažantnice. Internát byl zřízen ve vile „Jitřenka“ čp. 978/III v ulici U Struhy a škola ho nepřetržitě využívá dodnes k ubytování svých žáků i pro jejich volnočasové aktivity. Tato budova byla původně postavena narychlo spolu s řadou dalších v tomto prostoru v roce 1938 firmou Ziml a spol. Tehdy řada českých sklářských firem přenášela do Poděbrad, města se sklářskou tradicí své provozy hlavně ze severních Čech, ze Sudet, které se tehdy staly součástí německé říše. Původně soukromá brusírna a malírna skla byla po znárodnění sklárny zrušena a tak opuštěná vila “Jitřenka“ mohla být smysluplně využita.

Ředitelování počátkem padesátých let minulého století převzal po Františku Douděrovi přesvědčený soudruh Jan Janče, původním povoláním číšník, který z Lysé nad Labem, odkud pocházel, se v roce 1949 stal prvním komunistickým předsedou poděbradského městského národního výboru. Po dalších volbách městský úřad opustil a s podporou KSČ určoval cestu poděbradského učňovského školství jediným tehdy správným směrem.

K další, tentokrát zásadní reorganizaci školy došlo v roce 1954, kdy ji jako závodní učňovskou školu převzalo ministerstvo vnitřního obchodu. Měla zajišťovat teoretickou výchovu nejen budoucích kuchařů a cukrářů, ale i číšníků a servírek pro tehdejší Pražský kraj, přednostně pak pro Čs. státní lázně v Poděbradech. Po pěti letech, kdy dostala nový název Učňovská škola, a výběr učňů se omezil na šest okresů nového Středočeského kraje, se v ní se vedle gastronomických oborů začaly učit také dámské krejčové. Ty však v roce 1973 odešly z Poděbrad do svého nového učiliště v Lysé nad Labem.

V Poděbradech tehdy zůstaly jen obory kuchař- číšník, pro jejichž praktickou výuku však bylo třeba získat a vybavit vhodné prostory. Ty se našly v jedné ze starých poděbradských hospod u náměstí. Byl to známý pivovarský hostinec, který vznikl už dávno jako součást zdejšího měšťanského pivovaru a v té době ho provozoval národní podnik Restaurace a jídelny. Jako zajímavost budiž uvedeno, že blízko odtud byla Nymburská brána, od středověku součást městského opevnění a při ní nejstarší poděbradský měšťanský pivovar, v němž podle určitého pořádku vařili pivo zdejší právováreční měšťané už od 16. století. Původní obydlí sládka s hostincem (který sládek většinou sám provozoval), vyhořelo do základů při velkém požáru města v roce 1832 a muselo být znovu postaveno. Toto druhé stavení, v roce 1957 přestavěné a upravené na cvičnou kuchyni s jídelnou, už dávno nevyhovovalo provozním potřebám ani hygienickým požadavkům velikostí ani vybavením. Proto bylo přes velký odpor památkářů (kteří chtěli zachovat alespoň staré klenby) nakonec do základů zbořeno a na jeho místě vzniklo v letech 1996-1997 nové moderní učňovské středisko, které dostalo název „Labenka“.

V letech 1959 – 1963 vedl školu Josef Krumphanzl, vyučený kuchař, který se stal hlavním iniciátorem vzniku nové střední odborné školy v Poděbradech. Využil svých známostí s osobnostmi Jara 1968 a s jejich přispěním dostaly Poděbrady výběrovou a elitní „Školu společného stravování“ (dnes Hotelová škola, Vyšší odborná škola hotelnictví a turismu a Jazyková škola). Josef Krumphanzl se stal samozřejmě jejím prvním ředitelem. Na učilišti ho zastoupil Jiří Janatka z Nymburka, který potom školu řídil do roku 1980, do dalšího mezníku v její historii.

Tehdy vzniklo Střední odborné učiliště s cílem poskytnout absolventům úplné střední odborné vzdělání. Novým zřizovatelem se stal odbor obchodu a cestovního ruchu při Středočeském krajském národním výboru a provozovatelem učiliště nejdříve RaJ Kolín, potom RaJ s ředitelstvím v Lysé nad Labem. Na učilišti byl zaveden čtyřletý obor číšník-servírka, zakončený maturitou (ten však byl po 14 letech zrušen). Nástupcem Jiřího Janatky v ředitelské funkci se stal učitel tělocviku Petr Kokojan, pocházející rovněž z Nymburka. Ten pak vedl učiliště celé čtvrtstoletí do srpna 2005. Jeho následovnicí se stala Ing. Helena Klimešová, která vede školu dodnes. Po sametové revoluci a celospolečenském vývoji, spojeném s řadou administrativních i právních změn se za ředitele Kokojana v roce 1991 stalo Střední odborné učiliště samostatným právním subjektem. Důležitá organizační změna nastala v roce 2001, kdy se stala škola příspěvkovou organizací Středočeského kraje a změnil se její název na „Střední odborné učiliště společného stravování, Poděbrady, Dr. Beneše 413/II“ Posledním důležitým mezníkem bylo datum 1. 9. 2006, kdy se změnil zápis ve školském rejstříku ze Středního odborného učiliště na Střední školu.

V současné době – 30 let po listopadovém převratu 1989 – si mladší generace sotva umí představit, že celé čtyři desítky let ovládala všechno dění v zemi jediná politická strana – KSČ. Jejím představitelům velmi záleželo na tom, aby měla pokračovatele, proto kladli tak velký důraz na výchovu mládeže v duchu komunistické ideologie. Ta samozřejmě prostupovala i všechnu školní výuku, učňovské školství nevyjímaje. V roce 1972, v období tzv. normalizace, následujícím po invazi „spřátelených“ vojsk před padesáti lety, vydalo tehdejší ministerstvo školství, ovládané komunisty, nový pracovní řád. Podle něho všichni výchovní pracovníci byli povinni slavnostně složit slib, že budou vždy uskutečňovat politiku KSČ a žáky vychovávat v duchu marxistického světového názoru. Končil slovy: „Jsem si vědom důsledků, jaké by pro mne vyplynuly z neplnění slibu“.

Zachovaná školní kronika z let 1964 – 1990 o této době podává nejedno svědectví. Dočteme se v ní o různých zasedáních, závazcích a jejich plnění, o prvomájových průvodech, svazácích, ale i o mnoha akcích bez politického pozadí. Žáci se pravidelně účastnili celostátních tzv. technických soutěží tvořivosti mládeže, kde nejednou získali vysoká ohodnocení a sami se občas organizačně podíleli na podobných akcích, pořádaných vlastní školou (např. v roce 1959 při soutěži „Za vyšší kulturu jídla“). Součástí školních aktivit byla i mnohaletá družba se školami stejného typu našich i ze zahraničí, hlavně z bývalé NDR a Slovenska, obsluhování významných návštěv, které přijely do Poděbrad atd.

To vše skončilo změnou politických poměrů po listopadu 1989, kdy celé školství, tedy i zdejší učňovské, bylo důsledně odpolitizováno a nasměrováno především k prohlubování všeobecných i odborných znalostí všech žáků. Větší pozornost se věnovala účasti na gastronomických soutěžích i možnostem dalšího profesního vzdělávání (např. barmanské kurzy, kurz vyřezávání ovoce apod.). Nově bylo zavedeno dvouleté denní nástavbové studium ukončené maturitou.

Také samotná budova školy dostala nový vzhled. Nástavba třetího patra, prováděná v letech 1983-1984, umožnila pozdější větší stavební zásahy v interiérech, odpovídající novým potřebám vyučování. V roce 1992 byla zařízena vzorová učebna, kuchyňka a nové šatny. S modernizací vnitřků se pokračovalo i v následujících letech. Rozsáhlá rekonstrukce všech prostor proběhla také v roce 2008, kdy se vedle stavebních úprav všech chodeb připravovalo celé školní zařízení pro nový školní vzdělávací program „Gastronomické služby“, realizovaný pak ve školním roce 2009/10.

Tisíce absolventů poděbradské učňovské školy, kteří získali za sedmdesát let její existence dobré vědomosti, výuční listy v různých oborech (a nakonec tu dostávají i maturitní vysvědčení), jsou důkazem toho, že škola plní své poslání, že připravuje takové odborníky, „kteří se ve světě neztratí“.

PhDr. Jana Hrabětová